Po desetiletí astronomové a planetární vědci přidávali na seznam měsíců potenciálně skrývajících oceány vnitřních vod především tělesa obíhající plynné obry Jupiter a Saturn. Známými příklady jsou Europa nebo Enceladus, jejichž povrch ukrývá oceány, které by mohly podporovat jednoduché formy života. V poslední době však vědci zaměřili svou pozornost dále, na ledový obr Uran, který je nejchladnější planetou v naší sluneční soustavě.

Nový výzkum, založený na snímcích pořízených sondou Voyager 2 v roce 1986, přináší překvapivá zjištění: malý měsíc Miranda, známý svou rozmanitou a neobvyklou geologií, mohl mít kdysi hluboký podzemní oceán. A co je ještě zajímavější, některé pozůstatky tohoto oceánu by mohly existovat i dnes.

Když sonda Voyager 2 prolétla kolem Mirandy, podařilo se jí zachytit snímky jižní polokoule tohoto měsíce. Na těchto záběrech se objevily různorodé geologické útvary, včetně drážkovaného terénu, hrubých srázů a kráterovaných oblastí. Pro planetárního vědce Toma Nordheima z Applied Physics Laboratory (APL) Johns Hopkinsovy univerzity byly tyto snímky základem pro fascinující výzkum, jehož cílem bylo pochopit, jak by mohly vnitřní struktury Mirandy vysvětlit její neobvyklou povrchovou geologii.

Zdroj: Shutterstock

Nordheimův tým nejprve zmapoval rozmanité povrchové rysy měsíce, včetně trhlin a hřebenů, které byly na snímcích Voyageru 2 patrné. Poté vyvinuli počítačový model, který simuloval možné složení měsíčního jádra a analyzoval, jak by různé vnitřní struktury mohly ovlivnit pozorované napěťové vzory na povrchu. Modely naznačily, že nejpravděpodobnější vysvětlení zahrnuje existenci hlubokého oceánu pod ledovým povrchem Mirandy před 100 až 500 miliony let.

Podle simulací mohl tento oceán dosahovat hloubky až 100 kilometrů a byl ukryt pod 30 kilometry ledu. Vzhledem k průměru Mirandy, který činí pouhých 235 kilometrů, by tento oceán zabíral téměř polovinu objemu měsíce. Takový objev je pro vědce překvapivý, jak podotýká sám Nordheim: "Najít důkazy o oceánu v tak malém tělese, jako je Miranda, je neuvěřitelně překvapivé."

Objev naznačuje, že Miranda by mohla být součástí větší skupiny měsíců Uranu, které by potenciálně mohly být tzv. oceánskými světy. To by znamenalo, že vzdálený Uran může mít více měsíců s vnitřními oceány, což je myšlenka nejen vzrušující, ale i poněkud bizarní. Výzkumníci spekulují, že hlavní roli v udržení dostatečného tepla pro existenci kapalné vody sehrávaly přílivové síly mezi Mirandou a dalšími blízkými měsíci Uranu. Tyto síly způsobovaly protažení a stlačení měsíce, čímž se generovala dostatečná třecí energie k zahřívání jeho nitra.

Podobný jev lze pozorovat u měsíců Jupitera, kde rezonance mezi měsícem Io a Europou udržují pod povrchem Europy oceán v tekutém stavu. V minulosti byla Miranda v podobné orbitální rezonanci s dalším měsícem Uranu, ale z tohoto synchronizovaného vztahu nakonec "vypadla", což vedlo k tomu, že mechanismus udržující teplo v jejím nitru byl narušen.

Ačkoliv je pravděpodobné, že Miranda dnes již nemá aktivní oceán, vědci se domnívají, že by měsíční ledová kůra měla vykazovat známky rozpínání, pokud by došlo k úplnému zamrznutí oceánu. Dosud však tyto praskliny nebyly zaznamenány.

"Nebudeme mít jistotu, dokud se na Mirandu nevrátíme a neshromáždíme další data," přiznává Nordheim. "Zatím jsme z dat Voyageru 2 vytěžili maximum možného. Teď nás vzrušují nové možnosti a toužíme po dalším podrobném výzkumu Uranu a jeho potenciálně oceánských měsíců."

Tento převratný výzkum byl publikován 15. října v prestižním The Planetary Science Journal, kde vzbudil zájem odborníků i veřejnosti. Pokud se ukáže, že Uran a jeho měsíce skrývají tajemství skrytých oceánů, mohlo by to zásadně změnit naše chápání možností života ve vesmíru i podmínek na těch nejvzdálenějších tělesech naší sluneční soustavy.