Planeta Uran patří dlouhodobě mezi nejméně prozkoumané světy ve sluneční soustavě. Přesto se znovu dostává do centra pozornosti. Důvodem jsou nové analýzy jejích prstenců, které přinesly překvapivá zjištění o jejich původu i složení.

Výzkum vedený Imke de Pater z University of California v Berkeley, na kterém se podílel i Mark Showalter ze SETI Institute, využil kombinaci historických dat a nových měření z vesmírného teleskopu Jamese Webba. Právě tato kombinace umožnila poprvé vytvořit kompletní spektrum odrazivosti prstenců, tedy detailní obraz toho, jak odrážejí sluneční světlo.

Výsledky publikované 16. dubna v odborném časopise Journal of Geophysical Research: Planets naznačují, že v systému Uranu se může skrývat víc objektů, než dosud známe. V současnosti je evidováno 29 měsíců, ale nové poznatky ukazují, že toto číslo nemusí být konečné.

Dva prstence, dva zcela odlišné světy

Zvláštní pozornost vědci věnovali dvěma nejvzdálenějším prstencům označovaným jako mu a nu. Už dřívější pozorování z let 2003 až 2005 ukázala, že se liší barvou. Prstenec mu má modrý odstín, zatímco nu působí spíše červeně.

Nová analýza potvrdila, že nejde jen o vizuální zvláštnost. Modrý prstenec mu je tvořen extrémně jemnými částicemi vodního ledu. Ty mají pravděpodobně původ na malém měsíci Mab, který má průměr zhruba 12 kilometrů a byl objeven právě Markem Showalterem v roce 2003. Tento měsíc zřejmě uvolňuje materiál podobně jako Enceladus u Saturnu.

Naopak prstenec nu je výrazně „špinavější“. Obsahuje přibližně 10 až 15 procent organických sloučenin bohatých na uhlík. Tyto částice pravděpodobně vznikají při mikrometeorických nárazech a kolizích menších, dosud nepozorovaných těles. Zde se objevuje největší záhada.

Vědci předpokládají, že tyto prachové částice pocházejí z neznámých malých měsíců, které obíhají mezi již známými tělesy. Jejich velikost i nízká jasnost však zatím brání přímému pozorování.

Uran jako nedokončený příběh

Historie výzkumu prstenců Uranu je sama o sobě pozoruhodná. Poprvé byly objeveny už v roce 1977 při zákrytu hvězdy, kdy Uran na krátký okamžik zablokoval její světlo. Detailnější snímky pak přinesla sonda Voyager 2 během průletu v lednu 1986.

Od té doby přibyly další objevy díky Hubblovu teleskopu a observatoři W. M. Keck na Havaji. Celkem dnes známe 13 prstenců, přičemž ty nejvzdálenější zůstávají nejméně probádané.

Nová data naznačují, že systém Uranu je dynamický a stále se vyvíjí. Například jasnost prstence mu se podle měření mírně mění, což může souviset s aktivitou jeho zdrojového tělesa. Přesná příčina však zatím není jasná.

Vědci se shodují, že definitivní odpovědi přinese až budoucí mise přímo k Uranu. Ta se mimochodem dostala mezi hlavní priority posledního Decadal Survey, tedy strategického plánu americké National Academy of Sciences pro výzkum vesmíru.