To, co ještě před deseti lety působilo jako technický zázrak, dnes začíná připomínat křehký systém na hraně stability. Satelitní megakonstelace na nízké oběžné dráze, tedy ve výškách několika stovek kilometrů nad Zemí, se rozrostly do takové míry, že se jednotlivá tělesa míjejí v extrémně těsných vzdálenostech. Podle nové studie, na níž se podílela Sarah Thiele z Princeton University, dochází ke „blízkému přiblížení“ dvou satelitů v rámci všech konstelací zhruba každých 22 sekund.

U systému Starlink je situace ještě výraznější. Zde se satelity dostávají do potenciálně rizikové blízkosti přibližně každých jedenáct minut. Aby se předešlo srážkám, musí každý satelit provádět desítky úhybných manévrů ročně. Průměr se pohybuje kolem čtyřiceti zásahů za rok, což znamená nejen vysoké nároky na řízení, ale také spotřebu paliva a přesná data o poloze všech objektů v okolí.

Na první pohled může systém působit zvládnutelně. Satelity si hlídají dráhy, operátoři mají přehled a automatika řeší rutinní situace. Problém ale nastává ve chvíli, kdy do hry vstoupí jev, který vybočuje z běžných podmínek. Sluneční bouře.

Sluneční bouře jako spouštěč řetězové reakce

Takovým jevem jsou silné sluneční bouře. Ty mají na satelity dvojí dopad. Především ohřívají horní vrstvy atmosféry, které se následně rozpínají. I ve výškách, kde se běžně počítá s téměř prázdným prostorem, pak narůstá odpor. Satelity zpomalují, mění dráhy a jejich přesná poloha se hůře předpovídá. To zvyšuje riziko nečekaných přiblížení a nutí operátory k dalším korekcím.

Ještě vážnější je druhý efekt. Silná sluneční aktivita může narušit navigační a komunikační systémy satelitů. Pokud těleso ztratí schopnost přijímat povely nebo samo vyhodnocovat riziko, stává se prakticky neřízeným objektem. V kombinaci se zvýšeným atmosférickým odporem a nejistotou v polohách ostatních satelitů se tím otevírá prostor pro srážku.

Autoři studie proto zavedli nový ukazatel nazvaný CRASH Clock, který nepopisuje dlouhodobý vývoj trosek, ale čas do první skutečně katastrofické srážky. Výsledek je znepokojivý. V polovině roku 2025 by při úplné ztrátě možnosti řídit úhybné manévry došlo ke srážce s vážnými následky přibližně za 2,8 dne. Ještě v roce 2018 by stejný scénář znamenal více než čtyři měsíce relativního klidu.

I krátký výpadek přitom představuje velké riziko. Podle výpočtů stačí ztratit kontrolu na 24 hodin a pravděpodobnost katastrofické kolize se blíží třiceti procentům. Taková událost by mohla spustit proces známý jako Kesslerův syndrom, tedy řetězovou reakci dalších srážek, která by postupně znemožnila bezpečné využívání oběžné dráhy.

Historie navíc ukazuje, že extrémní sluneční bouře nejsou hypotetické. Událost z roku 1859, známá jako Carringtonova, byla natolik silná, že vyřadila telegrafní sítě po celém světě. Pokud by něco podobného zasáhlo dnešní technologicky závislou infrastrukturu, výpadek řízení satelitů by trval déle než několik dní.