Ještě donedávna platilo, že terraformace Marsu je spíš látka pro romány než pro odborné konference. Přetvořit chladnou, suchou planetu s řídkou atmosférou v místo, kde by mohl dlouhodobě existovat život, se zdálo technicky i energeticky zcela mimo realitu. Dnes se tenhle pohled začíná opatrně měnit. Ne proto, že by se Mars náhle stal přívětivějším, ale proto, že se zásadně posunuly naše schopnosti.

Terraformace představuje soubor teoretických postupů, jejichž cílem je upravit prostředí jiné planety tak, aby se alespoň částečně podobalo Zemi. Jde o atmosféru, teplotu, koloběh vody i dlouhodobou stabilitu klimatu. Právě Mars se v těchto úvahách objevuje nejčastěji. Je relativně blízko, má den podobné délky jako Země a víme, že v minulosti na něm voda existovala.

Od sci-fi k serióznímu výzkumu

Skupina vědců kolem Eriky DeBenedictis z výzkumné organizace Pioneer Labs nedávno otevřela debatu, která by ještě před třiceti lety neměla šanci obstát. Nevolají po okamžitém zahájení přeměny Marsu, ale po tom, aby se terraformace stala legitimním výzkumným tématem. Podle nich už dnes nejde o otázku, zda je to fyzikálně nemožné, ale zda to dává smysl studovat a jaké by to mělo důsledky.

Zdroj: Shutterstock

Důvodem jsou konkrétní technologické posuny. Výrazně se mění ekonomika kosmických letů, mimo jiné díky ambicím společnosti SpaceX a jejímu programu Starship. Současně se posunula syntetická biologie, klimatické modelování i schopnost simulovat dlouhodobé planetární procesy. To, co dřív existovalo jen na papíře, lze dnes aspoň částečně testovat v laboratořích a počítačových modelech.

Výzkumníci pracují s představou postupného vývoje. Nejprve by šlo o oteplení planety. Mars je v průměru extrémně chladný, ale teoretické studie naznačují, že cíleným uvolněním skleníkových plynů nebo speciálních aerosolů by bylo možné zvýšit globální teplotu o několik desítek stupňů během relativně krátké doby, řádově desetiletí.

Mars přitom skrývá obrovské zásoby vody ve formě ledu. Odhady hovoří o množství, které by po roztátí vytvořilo oceán o ploše několika milionů kilometrů čtverečních. Pokud by se planeta oteplila přibližně o třicet stupňů Celsia, kapalná voda by mohla na povrchu existovat stabilně, což je klíčový předpoklad pro jakoukoli formu života.

Život, kyslík a hranice, za které možná nechceme jít

Další fáze úvah se dotýká biologie. Nejde o vysazování stromů, ale o mikroorganismy. Vědci zvažují využití extremofilů, tedy mikrobů schopných přežít extrémní chlad, radiaci a minimální tlak. Pomocí syntetické biologie by bylo možné tyto vlastnosti kombinovat a vytvořit organismy, které by na Marsu nejen přežily, ale postupně se šířily.

Takové mikroby by prostřednictvím fotosyntézy pomalu měnily složení atmosféry. Proces by byl velmi pomalý a trval by stovky až tisíce let. V mezifázi se počítá s obřími uzavřenými habitaty, kde by lidé mohli dýchat vzduch vytvořený například elektrolýzou vody nebo řízenou fotosyntézou. Teprve dlouhodobě by se atmosféra mohla stát dostatečně hustou a bohatou na kyslík i mimo tyto struktury.

Zásadní část debaty ale neleží v technice. Leží v etice. Nevíme, co se skrývá pod marsovskými ledovci, ani zda planeta nehostí primitivní formy života. Jakýkoli zásah by byl nevratný a definitivně by změnil planetu, která je cenným záznamem rané historie sluneční soustavy. Ztratili bychom možnost studovat Mars v jeho původním stavu.

Autoři studie zároveň upozorňují, že samotný výzkum terraformace může mít přímý přínos pro Zemi. Technologie uzavřených ekosystémů, odolné plodiny nebo efektivní hospodaření s vodou nejsou relevantní jen pro kosmonautiku. Mohou se uplatnit i v prostředí, kde se klima rychle mění.