Některé vědecké objevy nevznikají jen v laboratoři nebo v kosmické observatoři. Někdy začínají v knihách starých tisíce let. Přesně to se stalo při analýze starověkého čínského záznamu o zatmění Slunce, který se dnes považuje za jeden z nejstarších přesně datovatelných popisů tohoto jevu.

Mezinárodní tým vědců se rozhodl znovu prověřit událost, která měla nastat 17. července roku 709 před naším letopočtem. Zatmění tehdy pozorovali lidé na dvoře státu Lu v dnešní oblasti města Čchü-fu v Číně. Událost se později objevila v historickém díle známém jako Letopisy jara a podzimu.

Samotný zápis byl velmi stručný. Kronika jen uvádí, že Slunce bylo zcela zakryto. Pro astronomy je však i taková jednoduchá věta cenným údajem. Umožňuje totiž porovnat historický záznam s moderními astronomickými výpočty.

Když osm kilometrů změní výsledek

Při prvních pokusech o rekonstrukci zatmění se objevila zvláštní nesrovnalost. Moderní modely naznačovaly, že z daného místa by úplné zatmění nemělo být viditelné. To by znamenalo, že starověký záznam není přesný.

Vědci proto začali hledat chybu jinde. Nakonec zjistili, že problém nebyl v kronice ani ve výpočtech, ale v geografii. Souřadnice starověkého města Čchü-fu používané v předchozích studiích totiž neodpovídaly skutečné poloze historického sídla. Rozdíl byl přibližně osm kilometrů.

Po opravě souřadnic už výpočty dávaly smysl. Z daného místa bylo zatmění skutečně viditelné jako úplné. Tento detail umožnil vědcům zpřesnit i další výpočty, především rychlost rotace Země v té době.

Ukazuje se totiž, že rotace planety se během tisíciletí velmi pomalu mění. Hlavní roli v tom hrají slapové síly způsobené gravitací Měsíce a tření v oceánech. Starověká pozorování zatmění pomáhají tyto změny zpětně dopočítat.

Starý popis možná zachytil sluneční korónu

Zajímavý je i jiný detail. V pozdějším historickém textu zvaném Kniha Chan se objevuje doplněk k původnímu záznamu. Popisuje Slunce během zatmění jako „zcela žluté nahoře i dole“.

Někteří vědci se domnívají, že by mohlo jít o jeden z nejstarších popisů sluneční koróny. To je velmi řídká a slabě svítící vnější atmosféra Slunce, kterou lze pouhým okem spatřit jen při úplném zatmění.

Protože tento dodatek vznikl až několik století po samotné události, není jisté, zda jde o přesný popis. Přesto je pro výzkum sluneční aktivity mimořádně zajímavý.

Podoba koróny totiž souvisí s tím, jak aktivní je Slunce. A právě zde se objevuje další důležitý závěr studie.

Slunce se tehdy probouzelo z dlouhého klidu

Analýza naznačuje, že zatmění z roku 709 př. n. l. proběhlo v době, kdy Slunce vstupovalo do aktivnější fáze. Předcházelo mu totiž dlouhé období velmi nízké sluneční aktivity, které vědci označují jako velké minimum. Podobné fáze se v historii objevují jen zřídka. Během nich výrazně ubývá slunečních skvrn a celková aktivita hvězdy klesá.

Důkazy o těchto změnách se dnes hledají například v letokruzích stromů. Ty totiž obsahují radiokarbon, jehož množství nepřímo odráží intenzitu kosmického záření dopadajícího na Zemi. A ta je zase ovlivněna aktivitou Slunce.