"Začalo to v roce 2006, kdy jsme mohli pozorovat nejdelší sluneční minimum a nejslabší sluneční aktivitu za celou dobu zkoumání vesmíru. Sluneční aktivita v poslední době prochází tak výraznými změnami, jaké jsme v chování Slunce nezaznamenali posledních sto let" tvrdí profesor Nathan Schwadron.

Dostáváme se k zajímavému paradoxu: zatímco částice a radiace ze Slunce představují riziko a nebezpečí pro kosmonauty, tak daleko větší nebezpečí tkví v kosmickém záření. Díky poklesu aktivity slunečního větru může toto záření pronikat v daleko větší intenzitě do naší sluneční soustavy. Kosmonauti nacházející se na ISS a na oběžné dráze naší planety mohou být ještě relativně v klidu, protože jsou chráněni magnetickým polem Země. Horší to budou mít ti, kteří v následujících letech poletí k průzkumné misi na Mars.

NASA sleduje úrovně expozice radiací a nedovolí kosmonautům překročit 3% hranici rizika smrti vyvolanou vystavením radiaci v meziplanetárním prostoru (REID). Podle Schwadrona kolem roku 2020 tuto 3% hranici překročí 30letý muž za zhruba 350 dnů pobytu v meziplanetárním prostoru a 30letá žena pak za cca 250 dnů. Podle NASA potrvá cesta k Marsu (tam a zpět) zhruba jeden rok. Pokud bude pokles sluneční aktivity nadále přetrvávat (odhaduje se, že by mohl trvat i několik desítek let), tak se bude i zvyšovat míra kosmické radiace uvnitř sluneční soustavy a snižovat doporučený počet dní pobytu v meziplanetárním prostoru. NASA proto zvažuje, že při výběru kosmonautů se do budoucna primárně zaměří na lidi, kteří jsou geneticky odolnější vůči radiaci. 

Podle vědců možná Slunce přechází do stavu podobnému Maunderovu slunečnímu minimu. Tímto obdobím sluneční aktivity si naše hvězda prošla v letech 1638 až 1715. Jednalo se o významnou klimatickou anomálii, která měla výrazný vliv na ochlazení podnebí Země. Šlo o jedno ze tří nejchladnějších období Malé doby ledové.